středa 23. dubna 2008

Jaké to bylo na krosu Karla Chmelíře v Hnanicích

Začalo to v pátek na závodě v Pávově. "Přijedeš?" to byla první slova Karla při prezentaci. "Určitě přijedu" ujistil jsem jej. V týdnu před tím jsem zjistil, že chystá velkou dvoudenní akci. "Uděláme si pěkný výlet, sami dva" domluvili jsme se s mojí Janulkou. Využili jsem možnost zlevněného ubytování. První den měl být seminář o běhání a druhý vlastní závod. Nejsem vytrénován absolvovat dva závody za sebou, ale již několikrát jsem to přežil. V Pávově se z toho vyklubala pěkná honička s Fouskem. Ten mně ve stoupání před Zbornou předběhl a získal asi 50 metrů. Za Stříbrňákem to bylo možná ještě víc. Na Smrčenské jsem se pomaloučku přibližoval. Před Pávovským lesem to bylo nějakých 10 metrů. Na vrcholku stoupáčku za potokem jsem se kousnul a předběhl jej. Na fotce Tomáše Tůmy jsem zjistil, že jsem získal pouhých pět metrů i když můj dojem byl jiný. Těsně před cílem najednou vidím na zemi stín hlavy. Zabičoval jsem jak v předsmrtné agónii. "Že jsem to v polovině nezabalil" říká za cílovou čárou Fousek.
Doma udělat rychle výsledky na web v sobotu dopoledne je tam hodit , sbalit pár věcí a vyrazit. Cestou jsme nakoukli do přírodního parku Podyjí. Čtyřicet let to bylo zakázané území, kde se dnes kocháte zachovalou krajinou kaňonovitého údolí řeky. Hnanice jsou kousek za Znojmem a sousedí s rakouským Retzem. Hotel Happy Star je jejich první nepřehlédnutelnou stavbou. Nejdříve se jedeme ubytovat do penziónu Vinice, který uprostřed obce. Potom zpět na seminář do salonku hotelu. Ten opravdu nemá chybu. Pohoštění chlebíčky, koláčky a vynikajícím vínem. Pak využíváme slibovanou možnost bazénku a vířivky. Spokojeně jdeme do postele.
Ráno nás vítá ideální počasí. Jdeme se prezentovat a poprvé vidíme Chmelíře. To, že byl včera na závodech v Rakousku se dozvídáme později. Start je na fotbalovém hřišti. "Zlaté Plandry" říká Zdeněk Novák "na té trávě budu mít co dělat pod padesát" dodává. Většina startujících jsou totiž známí ze závodů Běžce. Všech bylo celkem 32. Karel jich čekal daleko více. Vybudovat si tradici chvilku trvá. My ji budujeme 33 let. A už stojíme na startu. Nedělám si žádné plány. Jen se zúčastnit. Po 50 m na hřišti je pod nohama první zaoraná vinice. Kdo to nezná, tak si představte oranici, která se nechá zarůst trávou. Po tom se dá těžko chodit, natož běhat. Naštěstí po dalších 50 metrech začíná tráva mezi vinicemi s náznaky vyjetých stop. Jsem bezpečně posledním běžcem. Tráva přechází do stoupání. Zde předháním nejstaršího Tomáše Kloudu. Na kopci je kaplička. K té je nutno vyšplhat travnatou mezí. Kudy přesně je individuelní záležitost. Orientuji se rychleji jak Jiří Král. Ten si to zde užíval s přítelkyní od pátku. V neděli se probudil bez přítelkyně a peněženky. Možná budu lepší jak poslední, přemýšlím při sbíhání po pěšině do vesnice. Klikacením asfaltovými cestami po okraji vesnice vás vedou bílé šipky na zemi. Z úvah, že to nejhorší máte za sebou mně vyvádí výrazná šipka směřující vlevo mimo cestu. Kudy se má vlastně pokračovat zjišťuji pohledem na startovní pole přede mnou. Běží se prostě přímo vinicí. Kterou brázdu si vyberete je vaše věc, ale dráty vás potom už jinam nepustí. Někteří volí delší cestu po uježděném okraji. Já také. Nechtěl bych tento úsek zažít po a nebo při dešti. Z této vinice krátkým trhákem vybíháme na další, tentokrát opět zaoranou. Navíc mírné stoupání a pěkně narostlá tráva. Tady to chce hodně vůle. Vysvobozením je asfaltová cesta. Vpravo modrá šipka, vlevo červená. Po závodě se dozvídám, že jejich význam si nejméně deset lidí vysvětlilo opačně. Mezi nimi např. Arnošt Koreš. Běh klesajícím asfaltem je balzámem. Kolem dnes již nepotřebných budov hraničního přechodu přebíhám silnici hlídanou žlutými vestami. Následuje uježděná cesta jako mlat. Promítnutím mapy v hlavě vím, že vede přesně po státní hranici. Vlevo moravské vinice, vpravo hornorakouské vinice. Sem tam červenobílá tabulka vás ujišťuje o přítomnosti hranice. Jeden závodník běží proti. To je přece ten Vídeňák z naší kategorie. Potvrzuje co Karel o něm předeslal: "je dobrej, ale když v půlce vidí, že nevyhraje, tak to zabalí". Dobíhám dvojici, ve které starší muž čeká na mladého. Teď už je můžu jmenovat. Je to Jan Vajčner s nejmladším synem Adamem. Zakufrovali na šipkách a když zjistili svůj omyl, rozhodli se nevracet a pokračovat po delší trati. Vychutnávám si rozhled po krajině. Vlevo Šatov, vpravo Retz, jako na dlani. V dálce poznávám betonovou věž u Hollabrunnu. Po kilometru trasa odbočuje do Rakouska. Přítomnost much napovídá o větším přírodním hnojení. Orientace dobrá. Samé vinice. Podélně se začínáme vracet. Na klesání k Retzbachu předbíhám Ivo Medka. Toho znám od soboty. Je to jeho první závod a několik let bydlel v Telči. Znovu logicky přetínáme hlavní silnici. Po ní docela stoupák na místo nazývané posvátný kámen (Heiliger Stein). V dálce nahoře poznávám Hanu Kašovou jak kráčí. I mně čeká chodecká vložka. Nahoře je upravený kamenný půlkruh a nad ním přecházející půlkruhová lávka. Po prudším klesáku poznávám místo se šipkami. To přehlédla Hana Kašová. To jsem s ovšem zjistil až za cílem. Běžet z kopce po zorané zarostlé vinici chce svůj způsob. Mně se osvědčili přikrčené dlouhé kroky v mírném záklonu. Pak už jen známé klikacení vesnicí. U pěšiny ke kapličce se zdá v opačném směru menší sklon. Nahoře vartuje Jaroslav Kaše a slovně mně navádí mezi vinice. I tady se prý bloudilo, což celkem nechápu. To, že vyhlížel svoji ženu, jsem v tu chvíli netušil. Konečně cíl. Moje Janička, kterou Karel požádal o zapojení do rozhodcovského sboru, stačila pořídit ještě fotoreportáž, kterou najdete ve fotoalbu Běžce. "Dnes jsi dobrej" pochválila. Těch deset horších by na závodě u nás asi nebylo. V teplé vířivce se o závodě příjemně debatuje a leccos se dozví. A to zatím netuším další ještě příjemnější skutečnost. Spolu s Karlem Chmelířem a Zdeňkem Novákem jsem byl na stupních vítězů. Pro mého týmového kolegu Zdeňka, jak nás uvedl moderátor, to není nic neobvyklého. Ale já? Marně pátrám v paměti. Snad jednou na Běhu okolo Zemplínské Šíravy. Na závěr ještě chutné vepřo, knedlo, zelo za režijních 60 Kč. Karlovi přeji neklesat na mysli a vydržet do dalšího roku.

sobota 5. dubna 2008

33. Běžec Vysočiny začíná

Velká cena Běžce Vysočiny - memoriál Luboše Svobody

Příští pátek 11. dubna v 17,00 hod. bude zahájena v amfiteátru letního kina v Jihlavě letošní sezóna poháru 1. ročníkem Velké ceny Běžce Vysočiny. Je finančně podporována městem Jihlava a u mládeže se navíc podílí DDM Jihlava.
Je to jediná novinka v programu, která nahradí Jarní cenu Datalusku. Hned další pátek se sejdou vyznavači běžeckých tratí v Pávově na tradičním přespoláku, jenž naopak provází Běžce v celé jeho historii. Další pořad, s malými posuny dne konání, je stejný jak v předešlých letech.
Žádná přihláška do soutěže není nutná, stačí jen zúčastnit se některého z devatenácti zařazených závodů v délkách od 6,6,km po půlmaratón. Ty jsou určeny především pro kondiční a rekreační sportovce všech věkových kategorií. Závodit mohou celé rodiny.
Podrobné propozice můžete získat jednak přímo na závodě a také samozřejmě na internetu